piatok 11. marca 2011

Povinnosti v úpadku

Za normálnych okolností by nebolo vôbec potrebné písať tu články. V situácii keď je európska civilizácia, ktorá dlho niesla názov západná civilizácie už preč a politický konzervativizmus je mŕtvy je tu povinnosť daná nám zhora vydať o tomto svedectvo v obklopení smečkou nepriateľov.

Pochlebovanie súčasnému stavu úpadku - ako v Cirkvi, tak v spoločnosti (ktoré zrejme sú prepojené) - by bolo zakopaním talentov do najhlbšej zemi. A tak i osoby inak nehodné, osoby akiste najposlednejšie v splácaní dlhov Božej milosti, povolávané sú aby chránili slovo pred manichejským molochom, čo všade ho požiera.

Západná kultúra odišla bez veľkého tresku - akoby z veršov T. S. Eliota - a vydala len málo pohrobkov, čo chceli snáď by ju hájiť, čo nepodľahli moderným filozofiám na ktorých stojí dnes dialektický postoj onoho oxymoronu "moderného kresťanstva" čo je liečba jedom namiešaným z láskavých slov pokušiteľa ponúkajúceho Kristovi na púšti chlieb smrti, chlieb slobody. No i obdobie utrpenia zavše je treba. Sedem tučných kráv, vystrieda sedem vychudnutých na smrť a bude zem vydaná všanc nepriateľom Syna človeka, by oddelilo sa to málo zrna od pliev vysmiatych.

Písanie snáď ospravedlňuje len strach z Boha, ktorého sa nedostáva odpadlíckej spoločnosti, budujúce i kresťanstvo na svoj vlastný obraz. Nové náboženstvo lásky, lásky k sebe samému, čo bolo tu už od požitie plodu poznania dobra a zla v záhrade rajskej. Na konci dňa, keď súmrak vystiera svoje temnejúce paže treba vydať odpočet. Uprostred všeobecnej vzbury a babylónskeho zmätenia na vrchu Ararat kto stojí, snáď počítať môže s tým, že započíta sa mu k dobru, že nemlčal a neprikyvoval synom Judášovým, čo bozkom vlažia svoju zradu v prospech modly-ľudu.

pondelok 7. marca 2011

Starec z Hory - z denníka Leona Bloya II.


5. júla 1908

„Abbému Cornuauovi:

Dnes ráno ve svátek drahocenné Krve, moje žena přiševši od Nejsvětějšího Srdce pravila mi: „Přemýšlejíc o našem soužení otázala jsem se, kdo nebo co by asi zastupovalo toho roztomilého Šimona Cyrénského, vyvoleného ve stech miliónech lidí, by pomáhal Ježíši nésti Kříž. Pochopila jsem, že tento Cyrénsky znamená Radost.“ Moje drahá žena spatřivši, že trpím, přinášela mi túto útěchu. Hned po té vaše psaní přicházelo.


Píšete mi o zázracích u nohou Mariiných a myslíte, že naše setkání je jedním z nich, což je možno. Jest plán Boží, který se rozvíjí docela prostě. Dva lidé se potkali, kterým se nebylo setkati, kterým to nebylo možno, zdá se. Ve skutečnosti nebylo možno aby se nepotkali. Rovnováha světů byla by tím bývala porušena. Od celé věčnosti bylo třeba bychom 30. júna tohoto roku se setkali.“


Msg. Schoepfer, biskup tarbeský a veliký přítel svobodných zednářů, kterým jest bezpochyby zavázán za svoji mitru, dáva lepiti po dvě léta na zdi Basiliky lurdské – dokonce i v rámci, kde se oznamují obřady dne – poznámku neslýchaně lživou a sestrojenou s neuvěřitelnou proradností, uvědomující všechny poutníky, že Tajemství Melaniino bylo v Římě zavrženo, což jest podařený podvod. Vše jest dovoleno proti La Salettě a nejhorší biskup stane se chvalitebným ihned, jak se prohlásí nepřítelem svaté dívky a tupitelem Zjevení z 19. září 1846. Cornau dal si práci a opsal mi tento dokument, kterého užiji ve chvíli příhodné. Zázrakem alespoň rovným Zázraku zjevení Panny v slzách bylo jistě, aby obročníci La Salettští protestovali, byť jenom jako hospodští, proti tomuto biskupskému poličku obrácenému na zaroněné tváře jejich Matky! Což nejsou oni sami uvedeni na její Horu, by prekrucovali její Poselství a by ji uráželi každého dne hanobením jejích Svědků?“


6. júla 1908

„Co se týče onoho deprimujícího kadlubu užívaného v Tovaryšstvu Ježíšovu a nazývaného eksercície, tvrdím, že Svatost není nic jiného než šťastné a úplné rozvinutí individuality a že potlačovati ji jest dílem ďábelským. Čím kto světější, tím zvláštnější, počínaje svatým Ignácem z Loyoly, který byl největším originálem své doby.“


9. júla 1908

„Kýs pitomec z Lyonu, kterého jsem už jednou zakusil, hrozí mi návštěvou a předůležitou diskussí. „Mojí hlavní zásluhou jest, že se dívám a myslím jako on, ale neshodujeme se ve všech věcech.“ Hned se sprostím tohoto obávaného individua.

Versailles-Trianon – Krajní melancholie z těch ubohých vzpomínek na Marii-Antoinettu. Versailles jest ostatně hrobem odpadlické monarchie francouzské, zemřevší mrzce uprostřed mythologických obrazů.“

10. júla 1908

Onomu Lyoňanovi:

„Prosím, nechoďte ke mně. Jest mi naprosto lhostejno, „shoduju-li se“, či neshoduju s tím, anebo oním vrstevníkem a nenávidím diskusse. Tím vám říkávám, že by se vám nedostalo jiného uspokojení, než dokonalé jistoty, že mě znudíte.“

12. júla 1908 – věnovaní na Chudobnou ženu (Ricardu Viňezovi)

„Strašné trápení tahle věnování! Aby člověk na tu dřinu měl zřízence. Čím více se jich na mně žádá, tím více se mi zdá, že pitomím. Pod tuto knihu a pod všechny ostatní, jež jsem napsal, bylo by možno podepsati chuďase, ba i chudáka. Co chcete, abych Vám ještě řekl.“

20. júla 1908

Přítel, kterému jsem zaslal Tu, která pláče, želí že neměl kdy by mě četl, neboť záležitosti mu toho nedovolují. Na První Veliký Pátek byli patrně jistí přátelé Ježíše Krista, kterým nebylo možno býti na Mši pro záležitosti.

Náš špinavý dům, z něhož nemůžeme utécti, až v říjnu, stáva se krutým. Sousedé zrovna pod námi, lidé bez Boha, patrně potulní herci a nemocní, až strach jímá, mluví zcela hlasitě, že se zabijí zároveň, nebo jeden druhého. Nevíme. Moje žena, poděsena ohyzdností tohoto světa vrhá se ke mně.“

27. júla 1908

„Slovo starého sedláka bretaňského, hodně daleké záležitosti: „Když se mi předkládá, abych podepsal nějaký papír, odpovídám pořádnou ránou pěstí. Nelze mne uraziti vážněji.“

Přišel ke mně návštevník, milý chcete-li, ale chabě suggestivní, třebaže zvláštní. Má vzezření ucha, vytrženého Bohu Mlčení. Bázlivost možná. Původem jest z kramářů a připouští to s jakýmsi zoufalstvím. Stav vyklouznovšícho buržoy, který se třese, že bude zase chycen.“

31. júla 1908

„Řež ve Villeneuve-Saint-Georges. Boj mezi vojáky a stávkaři, první dohnáni brániti se, druzí rozdrážděni až k zběsilosti hanebným, surovým a dvacetkráte pitomým Pracovním spolkem, jejž podporují zločinní obžerové z kterých sestáva vláda francouzská.“

6. september 1908

„Neúspěch Té, která pláče, jest ode dneška jistý. Johanka mě teší – tato kniha, praví mi, jest ke slávě Boží a Bohem byla vnuknuta. Jest tedy částí jeho skrytých úmyslů. Pak není hodno záujmu, ani důležito, by měla úspěch. Lze dokonce říci, že úspěch lidský by jí odjímal její ráz božský, její ráz prorocký. Věcí Boží jsou neviditělné a mlčenlivé. Kdyby bývala tvoje kniha ani nenašla vydavatele a zůstala v zásuvce, vůle Boží by tím byla vyplněna méně. Jest to pomník slávy na cestě skryté.“

9. september 1908

„Jsme velice ubozí, veli nešťastni. Šťastné setkání s Coutelierem, mým krajinářem z Nezaprodatelného, který mi pomáha a posilňuje mě.“

12. september 1908

„Fili Raoux mi píše z Polska, že jest v Rusku vážné pronasledování katolíků schismatiky řečenými orthodoksními, rozdrážděními opovržením a nenávistí, jenž vnukají. Títo bídní levobočci Byzantska budou míti sněm oekumenický (!!!), jehož předsednictví jest nabídnuto patriarchovi cařihradskému. Jaký mor zplodí toto přehazovaní hnoje!“

Raouxovi: …Mou velikou trýzní jest neúspěch Té, která pláče. La Salleta jest monstrem francouzskému kléru. Kteří ji nenávidí, tož jí opovrhují. Nesnadno říci, jak tato všeobecná zproněvěra dobrovolná, či nedobrovolná jest strašliva. Zbytečno dodávati, že očím celého davu knežského a domněle apoštolského jsem podlým utrhačem. Dobrý Termier měl už půtky o mme s obročníky, kteří těži z Hory. Píšete mi o ruských schismaticích, nízke luze, která zastáva v XI. století v ohavnostech Celulariových. Ale není-liž zde totéž? Schismatikové a katolíci jsou v téže úrovni oekumenicitou Neposlušnosti, Zbabělosti, Hlouposti bez omluvy. A papež, který nečiní nic, který neříka nic, který nechce nic viděti! Toť k pláči... (Pius X. posléze promluvil a s jakou silou, né však jěště pro La Salettu.)

Přece však podroben vůli Boží vzdal jsem se a vzdávam se ochotně vítězství, ve které jsem doufal. Osvobodí-li moje kniha, posilní-li, utěší-li několik duší, třebas jenom dvě, nebo tři, neztratím snad svých námah a můj zisk bude preveliký. Chce-li Bůh pro mne bídů a muka, bude to pro mě velice dobré, a svoluju k tomu z hloubi srdce, svoluju k tomu....“

16. septembra 1908

„Mše Salve Sancta Parens – Moje milovaná Panovnice, nevím co jest uctívatí v Tebe v tom nebo v onom z Tvých tajemství, jak tomu učí něktěří Tvoji přátelé. Nechci vědeti nic, leč že jsi Matkou Bolestnou, že všecek tvůj život pozemský byl jenom bolestí, bolestí nekonečnou a že jsem jedním z dítek tvé bolesti. Dal jsem se do Tvé služby jako otrok, svěřil jsem Ti svůj život časný i duchovní, by se mi Tebou dostalo posvecení mého i ostatních. Jedině tímto spůsobem, v tomto jediném titulu mohu k Tobě mluviti. Nedostáva se mi víry, naděje i lásky. Neumím se modliti a neznám pokání. Nemohu nic a nejsem nic, leč synem bolesti. Nejsem si vědom žádné zásluhy, žádného skutku v pravdě dobrého, který by mně zpříjemnil Bohu a jsem jen a jen dítkem bolesti. Ty víš, jak kdysi, už tomu třicet let, poslušne popudu, který mi přicházel jistě od Tebe svolával jsem na sebe všecku bolest. Pro toto ujišťuji se, že moji bolest, jež byla veliká a nepretržitá, možno Tobě nabídnouti. Čerpej z tohoto pokladu na zaplacení dluhů mých i dluhů všech bytostí, jež miluji. A potom, dovolí-li to Bůh dej mi, abych byl Tvým svědkem v mukách smrti. Žádám Tě o to pro Tvoje přesladké jméno Maria.“

20. septembra 1908

„Naší Paní Sedmibolestné. A moje duše, život mé duše vždycky smutné, kam se poděl? Dnes ráno na první mši přemýšlel jsem o Potupě Boží. Řekl jsem si, že bych měl já co o tom napsati. Kapitola o Poličcích, kapitola o Chrchlech, kapitola o hanebných Urážkách, o Posměchu. Vše to soubežně s Bolestí nekonečnou a ještě hroznejší. Potupa Boha! Moje Paní Spolutrpitelka by mi snad pomohla.“

23. septembra 1908

„Návštěva u Couteliéra v jeho ateliéru, totiž na pobřeží mersském, místě smutném a směšném. Spatřen jeho příznivec, buržoa zazobaný, neprodyšně uzavřený umění. Tento průmyselník chtěl krajinu merskou, ponevadž tam má hnusné domy. Přál si vroucně, by každý z těchto domů a každý z ostatních doplňujíciích celek byl malován výhradně od Couteliéra, který se nermírně udřel reprodukcí těchto blbých příbytků, jež zneuctívají jeho štětec. Příchod příznivcův. – Nezáleží mi na kráse, myslelo hovado, že třeba mi říci, ale když člověk jest domácím pánem, jesť šťasten, vidí-li svůj dům i zdálky.“

24. september 1908

„Naší Paní Vysvoboditelky zajatců. Bolestné výročí. Náš syn Petr, dovršuje dnes svůj dvanáctý rok v Ráji. Co strastí do té doby se připojilo k těm, jež předcházely tomuto zrození chudého dítka, které žilo sotva tři měsíce a které, jak se velmi podobá, bylo zavražděnou svou kojnou kterou mi vnutila Zdravotní správa, zatím co matka umírala v nemocnici. Parvuli petierunt pane met non erat, qui frageret eis.

13. november 1908 – o Sv. Edmundovi

„Když Dánové mu předkládali pohanství ve všech jeho podobách, v zabavování statků, loupení a pálení a krveprolévání, Edmund odpověděl, že takové surovosti míní odporovati, seč bude. Dali ho uvězniti a znova mu poručili, by se k nim přidal. Edmund znova odmítl. … A zemřel v nejbarbarskejších mukách, odmítaje až do posledního dechu souhlasiti s nimi, jak po něm žádali. Odešli, lze se domívati, se svými sudlicemi a burdýři a ostatním svým výstrojem, by dohonili ďábla, svého důstojného Otce. Edmund rozhodl se svým životem, jak rozuměl a Země byla jich zproštěna…

Slovo Mučednictví jest zprzněno právě tak jako slovo Milosrdenství, což jest k pláči nebo nahání strachu. To závisí na tom, na jakém stupni jsou duše. …

Když pršely kruté rány, mučený stoupal, tavě se láskou, po žebříku nebeském, uprostřed padajících hvězd a ďábelská hulákání, praštění jeho kostí, prskání jeho páleného těla hrála mu hudbu věčnosti, hudbu Cherubínů, Trůnů, Panstev, jak je slýchali naši první Rodičové ve své nepředstavitelné Záhradě, dokud čas a prostor a hudba Neposlušnosti ještě nezačaly.

Dávati život svůj pro Boha, trpěti pro Boha, pro lásku Ježíše Krista, býti jeho svědkem v trýzních, hle Mučednictví, šlabikář pojmu Mučednictví. Takto možno je vysvětlovati dětem, babičkám, anebo rolníkům. Nemluvím, ať se mi dobre rozumí, o buržoech, kteří nepochopí nic. Ale není to leč nezbytnost, věc nevyhnutelná, poněvadž ho nelze zamítnouti a neodpadnouti.

Ve své podstatě Mučedníctví, daleko toho, by bylo účinkem, důsledkem, jest přesně příčinou, stravem plodnosti, „semen christianorum“ Tertulliánovo, až tak, že nemožno býti křesťanem, nežádame-li si ho, a že nepřítomnost krvavých pronásledování jistě by přivodila nesnesitelnou a smrtelnou nostalgii. Ryba zbavená vody jest dokonalým obrazem křesťana, kterého neobklopuje nádhera nejstrašlivějších trýzní a odvažuji se věřiti, to že jest důvodem nebo jedním z důvodů symbolického zobrazování ryby na starobylých památnicích křesťanských. Spasitel světa který chtěl by jeho Matka trpěla s Ním více než všichni lidé dohromady, nevynalezl nic lepšícho pro Ni, než zbaviti ji možnosti, by byla krutě zardoušena. Zardousit ji Sám Soustrastí s krutostí větší, u paty svého Kříže, a proto jest nazývaná Královnou Mučenníků.

Jakožto král měl Svatý Edmund onu shodu s Ježíšem Kristem, že umřel pro spásu svého národa."

27. november 1908

„Nevzal bych si nikdy na sebe, hnáti ať už kohokoliv do kláštera. Jsem velice přesvědčen, že všechny řeholní rády, příslušejíce Minulosti, nebo čerpajíce z Minulosti, jsou mrtvy, nebo na úmor. Výjímaje snad Kartouzu, nebo Trappu, naleznete všude svět, kterému by ste rád unikl. Dnes hledají řeholní rády bohatství, moci. Svatá Panna vyjádřila se o tom spůsobem nevýslovným a nejstrašlivejším. Čtěte znova Tajemství Melaniino.

U lidí bohatých a dobře zmýšlejících, v jejích salonech mezi dekoletovanými dámami a pány ve fracích ni není obyčejnejšícho nežli setkat se s benediktíny, nebo kapucíny, jesuity a zvláště s bratry kazately. Tito poslední, v hnilobu přivedeni Lacordairem a Didonem jsou ohavni. Připouštím, že lze se setkati s dobrými řeholníky. Poznal jsem takové před třiceti lety. Ale Řády upadají nezamenitelně, skoro vyhynuly. Příslušejí Minulosti, které si už Bůh nepřeje. Řehole Apoštolů Posledních Dob, daná Marií a které papežové nechtěli nebo nedovedli užiti, jest výslovně deleatur všemu ostatnímu.

Toť vše, příteli, co vám může říct člověk, jehož knihy, vám dobře známe, jsou už předem odpovědí na vaše psaní. Když jsem navštívil Kartouzu před šesadvaceti lety, byla ještě udržitelna. Dnes už je nejspíš zříceninou. Beřte útočiště a radu v Bohu. Pochybuji, že vás volá k něčemu jinému než k přebolestnému boji, který už znáte a který vám nahání strachu. Poraďte se láskyplně s Naší Paní Probodenou, s Tou která pláče nad osobami zasvěcenými Bohu. Nežádám ji již dlouho o nic jiného, než za česť býti jejím Svědkem z Ona mne odloučila od Světa mnohem lépe, než by to byl učinil nejstrožší život klášterní. Ale třeba nemíti strachu z bolestí.“

14. decembra 1908 - Raouxovi

„Můj milý Filipe, povím vám největší tajemství, jež vím, myšlenku, jež mě žvií už drahnou dobu: Kdykoliv máme radost, radujeme se duchovně nebo tělesně, býva někdo jenž platí.“

23. decembra Cornauovi

„Jsem okouzlen vaším úspěchem na který jsem valně nespoléhal. Od té chvíle jako výsledek náklonnosti Pia X. bylo by lze očekávati historiku Breve, schvalující Život Melaniin a dovolujícií uvěřejniti jej s pevným ujištěním jeho úspěchu. Jaká podivuhodná odvěta a jaké nekonečné následky! Ale nevěřím v to. Bylo by to příliš krásné a Bůh jest příliš nespokojne s tímto světem. Od zla dnes už není léku. Jest příliš pozdě. Tresty staly se nezbytnými, nevyhnutelnými a jaké tresty! Což nenastal se Chrám v Rímě právě jako jinde, krámem, mrzkým tržištěm, a což je křesťanství ode dneška něčím jiným než strašlivým výsměchem? A planta pedis usque ad verticem... Melanie sama řekla kdysi, že ví, že nástupce Lva XIII. že nic neučiní pro La Salettu…

Jěště jednou, zřejmý úspěch vašich pochůzek mě okouzlil. Ale potom? Blahovolné, ba vroucí přijetí nestačí. Třeba jest činů a jakých činů! Války s dvěma třetinami biskupstva, jako za času svatého Řehoře VII. Osobní zbožnost a svatost Papežova nedostačují, Bylo by třeba genia panovnického a obnovení křesťanského světa…

4. januára 1909

„Četba Tolstého, Vojny a míru. Autor zneuctívá právě tak ruskou armádu, kterou ukazuje pitomě línou a sentimentální, jako armádu francúzskou nikdy nevítězící. Záleží mu zvláště na tom, by zmenšil Napoleona, jehož majestátu nezná ani v Tilži, kde Aleksander mu prokazuje příliš úcty. Jilové nazýva půtkou. Jediná věc jest veliká a krásná v očích tohoto pitomce, totiž svobodné zednářstvo.“

5. januára 1909

„Dnešní noci se mi zdálo o smrti. Umíral jsem a nic z toho jsem nechápal. Jakási osobnost mluvila o poslední vteřine. Držela v ruce pravítko, spouštela je v porištěném lístku a zastavila se u jistého řádku, který značil přesně tuto poslední vteřinu. Možná také, že nešlo o mne. Nevím už.“